Příběh malého krocánka Honzíka

Seděli jsme tiše v hale, kde bylo víc než tři tisíce krocánků. Všude kolem nás se tísnila bílá těla, která sotva měla prostor se pohnout. Vzduch byl těžký, teplý a plný prachu. Byl to jeden z těch okamžiků, kdy vás obklopí ticho, a přitom slyšíte jen zvuky utrpení.

A pak přišel on.
Malý krocánek, sotva pár týdnů starý. Přiblížil se pomalu, nejdřív opatrně, ale s každou chvílí víc zvědavě. Naklonil hlavičku, podíval se na nás a udělal pár nejistých kroků. Jako by chtěl zjistit, kdo jsme — a proč jsme jiní než ti, co kolem nich chodí každý den.

Seděl u nás, zkoumal všechno kolem, jemně kloval do kamery, do bot, do ruky. Když jsme ho pohladili, neucukl. Naopak. Zůstal stát a nechal se hladit, klidně, tiše. Bylo to možná první a poslední pohlazení, které kdy v životě dostal.

Byl zvídavý, hravý, živý. Měl v sobě všechno, co dělá život krásným. A přesto byl odsouzený.
Stejně jako tisíce dalších kolem něj. Tlačí se v halách, kde nikdy neuvidí denní světlo. Rostou tak rychle, že jejich těla to nezvládají. A všichni jen čekají.

Čekají, až přijde den, kdy se jim zastaví srdce. Den, kdy budou pro lidi „dost velcí“ na to, aby se stali zbožím.

Když jsme odcházeli, otočil se za námi. Ten pohled si pamatujeme dodnes.
Bylo v něm všechno — zvědavost, důvěra, i nevědomost o tom, co ho čeká.